THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedávno jsem si říkal, co vlastně s těmi studénkovskými bardy je. Od prvního EP uběhla spousta času. Stanou se i oni dalšími ze zástupu kapel „jediné“ nahrávky? „Lighthouses“ mi nyní odpovídá, že ne. A jaké jejich první velké album je? Rozhodně jde o nahrávku, která si v rámci domácí scény zaslouží pozornost. Je dospělejší a propracovanější než EP, kterým se THE TRUTH IS OUT THERE představili, ale také o poznání klidnější, zpěvnější, méně temperamentnější a měkčí.
Skladby už sebou necukají v epileptických škubanicích za doprovodu osmibitových zvuků a hutných kytar. Důraz se klade nejen na to, aby se při hudbě mohl praktikovat mosherský tělocvik, ale i na to, aby hudba měla nějaký emoční vklad, a zajímavé, někdy i vlezlé melodie, které sem tam útočí na první signání. Hanzi si stále velmi silně pohrává s elektronickou stránkou věci, ale v mnohém se změnil styl jeho práce. Elektronika leckdy mění zvuk skladby, někdy nachází svoji tvář v neonových syntezátorových plochách, smyčových, případně i žesťových podmazech, jindy se proskočí v dubstepovém intermezu.
Co tím vším vlastně říkám? THE TRUTH IS OUT THERE natočili i při té zabijácké délce zábavné a současně zajímavé album. Je současně pestré i sevřené. Skladby nesplývají, mají jasný elektrizující náboj i své vlastní charisma. Od variací na HORSE THE BAND a ENTER SHIKARI jde jasněji rozeznat vlastní kontury nadžánrové tváře, která nabývá na přitažlivosti. A to jde u nás říci jen o několika málo kapelách.
8 / 10
Paradoxně až díky letošnímu BA resp. after movie jsem se seznámil s touto bandou a smekám, je to kapela evropské úrovně.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.